Galaxy Petyša Tour

Autor: administrator <admin(at)server.cz>, Téma: Informace, Vydáno dne: 27. 06. 2008

Už odjezd na tento závod předznamenával pro Martina Vojtěcha budoucí vývoj událostí: Ve Znojmě při odjezdu slyšíme mezi koly syčení...

...jako když má někdo defekt. Na tlumiče trvá zvuk moc dlouho. Po chvíli prohmatávání kol je nalezena nezvykle studená taška patřící Martinovi. Sprej s teflonovým olejem byl zřejmě bez krytu. Taška je perfektně promazaná. Už jen do ní občas přihodit nějaký suchý řetěz.

To byla ta úsměvnější část. V Rožnově se Martin v klidu a míru zařadí mezi ostatní závodníky. Ve chvíli startu odstartuje i on – do auta pro svoje číslo. Ti kdo znají Martinovy výkony, vědí, že tohle nakrchne už dost. Naprosté většině závodníků by celkem o nic nešlo. Ale zde už o něco jde. Ke startovní čáře se opět dostává asi 5 minut po startu. Dohání mě ještě během prvního stoupání, kdy jen na jeho přítomnost vedle sebe nechápavě zírám. Ze zadu slyším od ostatních několik lehce naivních pokynů, že se za něj mám pokusit zavěsit. Vzápětí mizí z dohledu. I když jel jak ďábel, na dotažení čela závodu to nestačilo.

Trošku podobně, byť z vlastního rozhodnutí dopadl Pavel Jordán. Jak z rozhovoru vyplynulo, zřejmě jel na krátké trati kus s Jirkou Šrůtkou, s kterým je ve stejné kategorii. Poté se rozhodl počkat na Michaelu. Tu většinou na závodech doprovází. Když přijel do cíle, zjistil, že Jirka je coby druhý v kategorii na bedně. Vzhledem k tomu, že na bedně je rozdáván nadbytek kartónů piva, Pavel si vše vynahrazuje a jede (na)kaši do Znojma.

Jak už to na Petyša Tour bývá, někdo musí píchnout. Jestli jenom jeden, tak je to ještě poměrně dobré, protože tam po téměř všech sjezdech vidím okolí tratě lemované lepícími cyklisty. Tím jedním se bohužel stal Roman Meidl, coby další zdatný bojovník o bednu. V cíli ho pak vidím vkládat mezi plášť a duši kevlarový pás proti defektům. Asi ho už to píchání přestává bavit. K jeho pocitu marnosti mohla přispět i zablokovaná vidlice. Je sice velice dobrý ve sjezdech, ale ty hrozné rány od řídítek příliš nepotěší.

Po všech těchto peripetiích převzal žezlo šampióna Jiří Rechtík, kterému se povedlo být na velmi náročné dlouhé trati pátý v absolutním pořadí a druhý ve své kategorii. Byť se mu dle vlastních slov jelo dobře, ke konci už má „hoských prémií“ také po krk. Nijak se netají obdivem k mnohem méně trénovaným soupeřům, kteří s touto likvidační tratí bojují i dvojnásob dlouhou dobu. Takový pohled je možná méně známý, ale mezi rychlými závodníky s živou vizí dvojnásobné tratě běžný.

Dva zajímavé výsledky byly na krátké trati. Kromě milého překvapení v podobě druhého místa Jirky Šrůtky zazářila Michaela Jordánová a vybojovala 3. místo. Dojela zhruba 6 minut po vítězce. Necelou půlminutu po ní dojel do cíle Milan Krutiš. Tomu se dle jeho vlastních slov jelo velmi dobře a uvádí maximální rychlost ve sjezdu 71 km/h (vítěz této kategorie měl maximálku 69). Já jen dodávám, že při 71 km/h na těch úzkých cestách by za mnou zůstávala dobře pohnojená trať. Zde mě okamžik nepozornosti stál nanejvýš pěknou ránu větví přes obličej, ale jako správný papparazzi mohu přihrát jiný odstrašující příklad:

Nejvýkonnější jezdci cyklo klubu konečně objevují sílu médií a sdružují se do týmu s čtenářsky vděčným názvem „FOFR ŠKOLA CKK ZNOJMO BERTOLINY“ (Bertoliny dle nápisu na Romanově autě). Jezdci Galaxy se tak mohli domnívat, že přijel cirkus. Nicméně se tento cirkus dostal na 3. místo v soutěži týmů. Dál už se dostaly jen týmy bohatě proložené vítězi.

Ve velkém stylu závodí Bednaříkovi. Pavel vezme celou rodinu, stany, spoustu pití, přijíždí nejpozději v pátek, aby si stihl prohlédnout trať, a setkává se starými známými. Potom jede krátkou a do dalšího dne slaví její úspěšné zdolání.

Použití krátké tratě je u tohoto maratonu na místě. Na delší variantě je do pouhých 58 km našlapáno 1730 m převýšení. Výjezd pod vrchol Radhoště je nejbrutálnějším stoupáním celé Galaxy série. Dokonce ani počáteční stoupání na Libín v Prachaticích není tak nekonečné. Nicméně dlouhé variantě začínám přicházet na chuť, protože ty okamžiky dalekých výhledů na malinká městečka pod sebou skutečně připomenou hory. Další „panoramata“ lze tradičně obdivovat v cíli. Někdy to vyjadřuji v tom smyslu, že když chcete vidět pěkné ženské, podívejte se na stupně vítězů. Při vyhlašování příslušných kategorií tam právě takové budou.

Nejkrásnějším okamžikem závodu je samozřejmě ten, kdy už KONEČNĚ projedete cílem. Pak nastává chvíle odpočinku. Michaela zde nalézá svého plyšového myšáka zavěšeného ke stropu auta. Prý už byl vyčerpaný neustálým Michaeliným stiskem a chtěl se vším skončit. Protože sám ke stropu nedosáhl, požádal Leoše, aby ho tam zavěsil. Nicméně abych se do Míši jen nestrefoval: Rozdíl je nanejvýš v tom, že svůj vlastní „zvěřinec“ chovám v soukromí a bezpečí domova.

Krátké pokračování závodu nastalo cestou domů, když nás předjížděl Jirka Šrůtka. Roman se jako zkušený závodník zavěsil „do háku“ a na rovince vyčkával, až se Jirkově autu unaví motor. Nakonec svého soupeře úspěšně zdolal.

Výsledky jsou následující:

Krátká trať

celkové pořadí	jméno	kategorii	pořadí v kat.	čas
24	Jiří Šrůtka	C1	2.	1:27:59
75	Pavel Jordán	C1	10.	1:40:10
78	Michaela Jordánová	J1	3.	1:40:36
82	Milan Krutiš	M1	20.	1:41:02
173	Pavel Bednařík	C1	29.	2:25:49

Dlouhá trať

celkové pořadí	jméno	kategorii	pořadí v kat.	čas
5	Jiří Rechtík	B2	2.	2:33:36
25	Martin Vojtěch	B2	9.	2:46:08
41	Roman Meidl	C2	8.	2:55:39
61	Martin Chalupa	B2	20.	3:05:33
87	Leoš Frecer	C2	19.	2:14:44
156	Vlastimil Boček	C2	35.	3:52:17

V cíli se mi jako po každém lepším závodě třesou ruce a mám srolovaný žaludek. To během dvou hodin téměř odezní. Čeká mě však neplacený nadstandard, když mi ze soboty na neděli vyteče celý obsah zažívacího ústrojí do záchodu (doslova a bez špetky nadsázky) a ráno budu do sebe cpát desítku tablet živočišného uhlí a 300g 70% hořké čokolády. Nicméně se na nedělní vyjížďku stíhám dostavit 10 minut po deváté – tedy v limitu. Marně čekám téměř do 9:30. Nikdo se neobjevuje. Poté zvolna zamířím přes Gránice na Lukov a Šobes. Na chvíli potkávám v blízkosti Spáleného mlýnu Tondu s Martou.

Lehnu si v Podmolí u ovečky, ale vadí mi tam puštěné rádio. Po včerejším vypětí, nekonečném čekání na vyhlášení výsledků, kdy byla puštěna tvrdá muzika, rušném návratu a noční příhodě je přijatelným zvukem jemný šum větru v korunách stromů a maximálně zpěv ptáků. Klidím se od ječení takzvaných zpěváků a zpěvaček na Liščí skálu. Nedaleko zahlédnu slepýše. Po dlouhé době konečně nějakého nepřejetého. Dokonce mi dostatečně dlouho leží modelem, abych si ho mohl vyfotit. S krásnou půlmetrovou užovkou u Havraníků zářící do dálky svými žlutými měsíčky tolik štěstí nemám. Ta utekla hned.